Astoria Lilie Carrey, už jen jméno o dívce vypovídalo, kým vlastně byla. Blonďaté vlasy, tmavé oči, drobná postava a na tváři úsměv, díky kterému by dokázalo roztát každé srdce, to bylo první, čeho si na ní každý všimne. Pochází z čistokrevné rodiny, základy etikety, držení těla, to jí vždy šlo, problém byl však v držení jazyka za zuby. Podělila by se s vámi o to nejtajnější tajemství a ani by jste ji o to nemuseli žádat, proto není nejlepší se jí s něčím svěřovat. Optimismus byla věc, která se u ní rozhodně nedala popřít, vždy byla nad věcí a viděla vše z lepší stránky, i když se to kolikrát zdálo nemožné. Věci neřešila jinak než s úsměvem a dobrou náladou, i když se našli malé střípky, kdy vyšla na povrch krev, která v ní proudí. Nikdy se nebála odseknout svému otci, říct mu, co si myslí a byla připravena čelit následkům, ty však nikdy nepřišli. Místo ní si to většinou vyžral její starší bratr, Raphaël, člověk kterého milovala na celém světě nejvíce. Byl to pro ni vzor, opora a motivace v jednom, o co se nepostaral otec, on udělal. Něco chtěla? On to sehnal. S něčím se trápila, on ji vyslechl. Někdy měla pocit, že jsou jen on a ona, možná by to tak bylo i lepší. Ona byla jeho sluncem a on jejím měsícem. Nic víc nepotřebovali, sourozenecká láska byla v jejich případě silnější jak ta rodičovská. Astoria snášela velice špatně bratrův odchod do Bradavic. Nevídali se každý den, netrávili spolu každou chvíli jejich života. Místo něj se musela spoléhat na rodiče, což nebyla žádná sláva a tak se stalo, že se z malého semínka vyklubal o něco silnější klíček, který se o sebe zvládl postarat. Ta dětská jiskra a radost v ní nepohasla, jen se utlumila a schovala se. Po tají se kradla do knihovny, ve které pročítala nejrůznější knihy, i když textům často neporozuměla, jediné co však chtěla, bylo dohnat bratra, nejlépe se dostat do stejné koleje a dělat vše, jen proto, aby na ni byl pyšný. Velice brzy však zjistila, že něco, jakožto učení rozhodně není její silná stránka, věty, které se naučila z knih se jí pletly dohromady, slovíčka jí nedávala smysl a zkrátka jí to nebavilo. Vlastně to netrvalo ani zas tak dlouho, než i jí samotné došel dopis z Bradavic, na který se od odchodu bratra tak těšila.